PODZIM:
Jsou to plameny letního ohně, síly světla a tepla, které šlehají až daleko do podzimu a
nechávají naše pole, louky, stromy a keře projevit se v nejrůznějších tónech červeně, žluti,
hnědi a oranže, které zabarvují naše plody a naplňují je chutí. Rostliny se obětovaly
stravujícím plamenům letního slunce, nechaly svou podstatu odtécí do vesmíru, a takto
očištěny se přeměňují a vytvářejí plody. Co je ale tímto plodem?
Plod je to, co zbude po letním ohni, a to není – jako u každého jiného ohně – nic menšího než
popel. Popel je to, co se uvolní a padá k zemi. Plody, jež sklízíme a jež nás živí, jsou vlastně
zbytkem, extraktem toho, co se přeměnilo. Podzimní stávání se popelem, fruktifikační
proces, není však dovedeno až do úplného konce, nepokračuje až k smrti, ne. To, co se
v tomto procesu zpopelnatění odehrává, je přijato Zemí a povzneseno k novému životu.
Plody a semena vnášejí do Země nové životní síly.
My smíme tyto plody a semena sklízet, musíme však potom zpracovat naši půdu, aby to, co
se na Zemi během léta odehrálo, bylo převedeno do podzimního procesu. Půda, povrchová
oživená vrstva Země je po létě a sklizni suchá, ztvrdlá, utužená, určitým způsobem odumřelá,
mineralizovaná. Také země musí zakusit proměnu, má-li nést dále člověku plody. O to se
musíme postarat my lidé tím, že ji obracíme, že ji ořeme, obděláváme a tak připravujeme,
aby mohla přijmout to, co se na ni na podzim snáší jako proces zpopelnatění.
Tajemství podzimu, tajemství přeměny spočívá v tom, že v udaném čase z tohoto
„všeobnovujícího popela“ povstává „pták Fénix“